Režisér Roland Emmerich se v posledních letech uklidňuje. Těžko říct, jestli to je věkem, nebo tím, že po zničení světa ve 2012 mu už nezbývá kam eskalovat destrukci. Každopádně letos přichází s popcornovým akčním filmem White House Down. A je to popcorn v té nejčistší formě.
Na začátku je asi potřeba říct, že tento film, White House Down, nemá nic společného s filmem Pád Bílého domu (Olympus Has Fallen). Tedy kromě námětu, českého názvu a v podstatě toho, o co se tvůrci snažili. Byl to chytrý tah českého distributora vypálit rybník konkurenci, která měla nastoupit o několik měsíců později. Snaha zmást diváka se nejspíš podaří, ale neměli byste se nechat zmást: White House Down (WHD) je jako akční film o několik tříd lepší než Olympus Has Fallen (OHF, pro zjednodušení budu používat anglické zkratky).
O to smutnější je, že vzhledem k pozdějšímu nasazení WHD tento souboj asi prohraje.
Sledujeme člena ochranky Kapitolu Calea (Channing Tatum), který má problematický vztah s dcerou a uchází se o práci v tajné službě při ochraně prezidenta (Jamie Foxx). Ale protože byl většinu svého života flákač a nula, tak ji nedostane. Naštěstí pro něj a jeho kariérní krizi ale Bílý dům obsadí teroristé, zajmou rukojmí a ovládnou i nejbližší okolí.
A stejně, jak jsem napsal před čtvrt rokem o OHF, jde i tentokrát o úděsně blbý film. Tatum se stylizuje do charakteru, který tak dobře vybudoval Bruce Willis, tedy nedobrovolného hrdiny, a dokonce část filmu pobíhá v bílém nátělníku, aby nám to došlo. Celkově film vypadá, jako kdyby ho někdo zapomněl natočit do kin před dvaceti lety. Máme tu zhrzeného velitele jako ve Skále, hackera se slabostí pro lízátka a komando všeho schopných žoldáků včetně jednoho polodementního pravicového extrémisty.
Neubráním se srovnání mezi oběma filmy už proto, že si jsou podobné jako vejce vejci. Alespoň zdánlivě. Tam, kde OHF představoval moderní Rkovou rubačku elitního vojáka, nasazuje WHD humor. A používá k tomu jak hláškující postavy (Tatum a Foxx se o pozici největšího hláškometu přetahují skoro celý film), tak nenápadná pomrknutí typu nadutého pravicové komentátora. Zatímco v úvodu OHF byla monstrózní akce, na kterou film pak nedokázal za celou další hodinu navázat, Emmerich v WHD servíruje poctivou (a místy až úmornou) expozici charakterů a děje, aby pravé peklo rozpoutal asi po třetině filmu a prakticky ho nezastavil až do závěrečných titulků.
Pozastavit se musím nad Tatumem, který se pomalu ale jistě dostává do mého soukromého hledáčku jako akční a komediální charakter v jednom. Většího sympaťáka si v současném Hollywoodu do podobné role asi těžko mohli přát. Snad jen mladého Willise.
Po tolika letech sledování Emerichovy tvorby se mi ale nedaří rozluštit největší záhadu jeho filmů: bere je alespoň on vážně? Protože to, co se odehrává v jeho filmech (Godzillou počínaje a s výjimkou Patriota a Anonyma) myslet vážně nemůže. Jeho filmy se tváří vážně, ale začínám mít čím dál větší podezření, že jde o sofistikovaně zamaskované parodie. Protože Emmerich každým záběrem dokazuje, že patřím k režisérským špičkám, a přesto polovinu jeho filmografie tvoří takové blbosti. Drobné detaily, návaznosti v záběrech nebo některé prostřihy v akčních scénách pak působí jak z kreslených filmů (např. prezidentská limuzína, kterou honí obrněná auta kolem fontány a všechno to zabírá vrtulník ze vzduchu) jasně dokazují komediální talent.
White House Down je ve všech směrech zábavnější film než Olympus Has Fallen. Možná není tak krvavý, jeho hrdinové nejsou tak drsní jako Gerard Butler s kulometem, ale ani se o to nesnaží. A zatímco u OHF selhaly scénář a režie, WHD dokazuje, že Emmerich je stále král destrukce.
Chcete-li letos vidět popcornovou letní zábavu ve stylu Expendables (ale bez ratingu R), lepší šanci už asi nedostanete.
