Akční hrdina Riddick se již nejednou proháněl po plátnech našich kin, za zmínku rozhodně stojí Černočerná tma z roku 2000 a o pár let mladší a o něco horší Riddick: Kronika temna. Oboje natočil režisér David Twohy a ujal se i tohoto sequelu, který na předchozí dva filmy navazuje. Vidět je kvůli pochopení filmu Riddick nepovažuji za nutné (přičemž ale Černočernou tmu doporučuji), protože ten je víceméně soběstačný, akorát budete možná na začátku trochu tápat, co je to za lidi a neoceníte pár drobných narážek.
Na začátku je Riddick (Vin Diesel) uvrhnut na neobydlenou a pustou planetu, kde se nejprve sám, později s ochočeným zvířátkem, snaží přežít tváří v tvář nehostinné krajině a zabijáckým tvorům v okolí (obří mlokoštíři a vlkopumy). Pak mu dojde, že jediná šance, jak se z planety dostat, je aktivovat signální maják na nalezené základně a přivolat tím lovce odměn (na jeho hlavu je vypsaná dost tučná). Brzy se sletí hned dva týmy zkušených zabijáků a Riddick je začne postupně likvidovat, aby se mohl zmocnit jejich lodi…
Zatímco v Kronice temna se tvůrci pokoušeli sérii pootočit směrem k velkolepé fantasy, Riddick se atmosférou i dějovou stavbou podobá spíš komornější a úspornější Černočerné tmě. Včetně toho, že značná část filmu je věnována nikoli hlavnímu hrdinovi, nýbrž vedlejším postavám, které z něj mají husí kůži, a v závěrečné třetině dojde na akční bitky s monstry, která mezitím na postavy začnou útočit. Navíc je na původní snímek často odkazováno, jak je zřejmé např. ve scéně, kdy se dva lovci navzájem poučují, že se Riddick může schovávat kdekoli, a on přitom neohroženě vysedává kousek nad nimi a chroupe buráky.
Zajímavá je výtvarná stránka filmu a drive akčních sekvencí, hrozivost některých digitálních potvor a několik překvapivých scén s obnaženými prsy. Hlavní atrakcí je ale Vin Diesel, který nemusí předvádět cokoli, co by se podobalo hereckému výkonu, a úplně mu stačí drsňácká grimasa, naleštěná pleš a hluboký hlas, aby byl ultimativní badass. Jeho schopnosti místy hraničí až se sebeparodií a jsou neuvěřitelně přehnané, nicméně je to právě on, který je tím nejzábavnějším a nejvýraznějším prvkem, díky němuž film funguje na primitivní, akčně-popcornové bázi hollywoodské nepřístupné podívané. Díky charismatu hlavního hrdiny jsem dokonce dokázal spolknout i neskonalou demenci jeho protivníků (kteří nechávají otevřené a nehlídané trezory s životně důležitými proprietami, zapomínají střílet, když vidí ve tmě siluetu nepřítele, apod.)
Na té nejzákladnější prvoplánové úrovni funguje díky slušnému castingu i celá pasáž, kde sledujeme počínání dvou konkurenčních skupin lovců, kteří jsou okolnostmi donuceni ke spolupráci (to znamená všechny pasáže bez přítomnosti Riddicka). Jde o archetypální postavičky, které nejsou vůbec nijak psychologicky vyprofilované (a jak už jsem zmínil, chovají se v podstatě dementně), ale jsou zábavné a jejich rozmíšky rozverné až roztomilé. Plus asi tucet hlášek a vtípků, které jsou podařené (a často vystavěné na přehnaném zveličování Riddickových dovedností).
Akorát je škoda, že se tvůrci nepokusili o něco originálnějšího a de facto pouze obšlehli děj z Černočerné tmy. Na druhou stranu jsem radši, že zkopírovali právě to, a ne jalové pokračování v podobě Kroniky temna.
