Jasmine (Cate Blanchett) nedostudovala školu, ani nikdy v životě nepracovala, protože se vdala za šarmantního a bohatého podnikatele (Alec Baldwin). Zvykla si na život smetánky, vysoký životní styl, šperky a luxus. Po mnoha letech zdánlivě ideálního manželství se však její manžel ocitá ve vězení za finanční podvody a zdrcená Jasmine se stěhuje z New Yorku ke své nevlastní sestře do San Francisca (která má mnohem nižší standardy, žije v malém bytě se dvěma dětmi a její bývalý muž byl dělník). Jasmine je na mizině, ale zuby nehty se snaží udržet si elitářský životní styl, na jaký byla zvyklá.
Problém nového dramatu Woodyho Allena spočívá přímo v hlavní hrdince. Cate Blanchett snad ani špatně hrát neumí a i v této roli je vyloženě skvělá, nicméně její postava je nesympatická, arogantní a manipulativní mrcha, která se nad každého povyšuje, je hysterická, bere prášky a zapíjí je tvrdým alkoholem. To samo o sobě by nemuselo být na závadu, nicméně film se snaží Jasmine stavět do role oběti, kterou bychom měli litovat. Což mi bylo dost proti srsti.
Výrazným kontrastem k aristokraticky a distingovaně působící Jasmine je její sestra Ginger (Sally Hawkins), žena ze střední vrstvy, která je živočišnější, přirozenější a na první pohled šťastnější. I její život se ale Jasmine podaří narušit, když zaseje semínko sváru mezi Ginger a jejího přítele – automechanika – a omlouvá to tím, že jí vlastně dělá laskavost, protože má na víc. Negativně působí na své okolí, kritizuje všechno, co je pod její úrovní a z práce sekretářky se jí zvedá žaludek. Postupem času začne trpět chronickou samomluvou, potlačí ve své mysli realitu, ve které žije… A jakže s ní mám já soucítit? Není žádný důvod, proč by jí měl někdo fandit. Film funguje pouze jako nepříliš komplikovaná mozaika lidských vztahů (a to Allen umí dobře), nebo jako psychologická studie bohaté paničky, se kterou to špatně dopadlo. Kdysi jsem si přál vidět film, ve kterém by hrdinky filmu Sex ve městě přišly o všechno a musely žít na ulici, protože bych se u toho skvěle bavil. U tohohle jsem se nebavil, protože mě film nutil hlavní hrdinku litovat a neobsahoval žádný komediální záměr. I když několik novinářů se na projekci bujaře smálo u scén, u kterých mě to překvapovalo.
Příběh je vystavěn tak, že začíná v letadle na cestě do San Franciska a pokračuje lineárně, děj je ale pravidelně narušován předešlými událostmi v New Yorku, znázorněnými v podobě flashbacků, které zabírají celkem asi polovinu filmu. Je to trochu kostrbaté a ze začátku jsem měl problém se orientovat, kde a kdy se aktuální děj odehrává. Z exteriérů to moc poznat nejde, protože na rozdíl od několika posledních Allenových filmů natáčených ve velkých evropských městech se režisér nijak nevyžívá v poetice města (asi jen dva obligátní záběry na známý červený most a to je všechno). Ovšem stejně jako v posledních letech, i zde je většina hudebního doprovodu tvořena pouze jedinou skladbou, která se neustále opakuje, což je mírně otravné.
Z toho, co se mi na filmu líbilo, je potřeba zmínit herce, kteří jsou ve většině případů velmi dobří, a dialogy. Scénář si Woody napsal pěkný, režíruje vlastně celkem průměrně a film rozhodně nepůsobí hloupě, ale obsahuje jistý režijní záměr a vyznění, se kterým nesouhlasím, a zprostředkovává ho skrze nesympatickou hlavní hrdinku, v jejíž společnosti jsem se otravoval a nudil.
